Kouzelná Ischie I. – Cesta a první hodiny na ostrově

 

„U nás v Itálii se neženem někam na stojačku na kuřecí sandwich s coca collou. Tady si dopřejeme čas.  My si dáme pastu, navrch kopec parmezánu, doušek vína, pomilujem se.“

„A co děláte večer?“

„Na večer se vracíme k manželkám.“

Film Nebožtíci přejí lásce

 

Nezapomenutelný a nejspíš i nepravdivější popis Italů, který se objevil ve filmu Nebožtíci přejí lásce, se stal největším příkladem, na co si dávat pozor, když jsem se v únoru rozhodla, že konečně vyrazím po delší době na dovolenou. A panečku, že to od toho února byla jízda.

Kdybych měla začít od začátku, vrátím se právě do jednoho pátku v únoru, kdy jsem se rozhodla zaplatit rezervovanou dovolenou. Nadšena, že vše proběhlo v pořádku, jsem ani netušila, že dalšího pondělí se rozběsní na území Itálie karanténa kvůli Covidu. A o to méně jsem tušila, že v polovině března zastihne karanténu i nás.

Naštěstí s povedlo a po dlouhých měsících modlení mi týden před odjezdem přišel voucher a informace k zájezdu. Ten den se zdálo, že svět je v pořádku. Postupně vrcholily přípravy. Stejně rychle ovšem narůstal i počet pozitivních případů Covidu u nás, který způsoboval další a další překážky a šoky.

První šok nastal den před odjezdem, kdy mi najednou zazvonil telefon. Sympatický hlas se nervózně ptal, zda jsem účastníkem zájezdu na Ischii. Už jsem si říkala, že se nepojede. Naštěstí to byla jen změna nástupního místa, která mi vlastně udělala radost, protože se odjíždělo pár mertů od mého bydliště. Takže vlatně všechno super.

Další šok nastal v den odjezdu, kdy jsem šla na nástupiště autobusového nádraží. Najednou jsem byla v hloučku dalších lidí, kteří evidentně měli stejný cíl. Tak tam stojím, po chvilce si s nimi začnu povídat, až najednou říkají: „Nám cestovka ještě poslala nějaké papírky, které jsme měli vyplnit, abychom mohli do Itálie. Nějaký prohlášení ke Covidu, nebo co.“

To jsem se začala klepat, protože v ten den už jsem počítač vůbec neměla puštěný a bála jsem se, že tímto moje dovolená končí. Když jsem se rozklepala jako ratlík, tak jedna paní naštěstí vytáhla nevyplněnou kopii, abych si ji vyplnila, že to bude v pořádku. Štěstím bez sebe jsem za dokument poděkovala a snažila se ho vyplnit. Bohužel v tu chvíli jsem se tak klepala, že jsem toho nebyla schopna.

O pár minut později se objevil krásný červený autobus, který nabral výletníky hled od tří cestovních kanceláři a vyrazili jsme směr Německo. Hned po odjezdu z nástupního místa nám začal úvodní proslov cestovek, kde jsme se dozvěděli, že lidé s trvalým bydlištěm v Praze, teda polovina autobusu, je na černé listině Německa, jelikož je na tomto území velké množství pozitivních lidí. Tudíž musíme přes Německo projet bez zastávky. Tak se taky stalo. Na Rozvadově jsme měli přestávku a pak jsme pomalu projeli hranicemi, které hlídali ozbrojenci se samopaly. V prostorách Schengenu a x let po vstupu to byl pohled, při kterým mrazilo v zádech.

Německem jsme za 5 hodin projeli. Pak už nás čekalo Rakousko a noční přejezd Itálii k Neapoli, který probíhal bez větších problému. Ráno před 7:00 jsme začali přijíždět k Neapoli, do přístavu v Pozuolli, kde na nás už čekal trajekt. Leč se to zdálo neuvěřitelné, náš autobus byl jediný, který na trajekt najížděl. Měl tedy pro sebe polovinu nákladového prostoru.

Zhruba hodinu dvacet minut trvala osvěžující plavba, kde se člověk mohl bez zábran potulovat po lodi. No…bez zábran, jako všude jinde v Itálii, byla i zde povinnost nosit na lodi a v uzavřených prostorách roušku. Na venkovních palubách se ovšem mohlo chodit bez roušky. Těchto míst se tudíž velice využívalo. Trajekt jsme opouštěli v autobusu, který nás přepravil na parkoviště, odkud jsme se podle cestovních kanceláří a ubytovacích zařízení rozdělili do jednotlivých menších autobusů. Ty nás poté rozvezli na stanovená místa.

 

 

 

 

Moje ubytování bylo v malém rodinném hotýlku na okraji Foria, Hotel Villa al Parco. Zde jsme po příjezdu odevzdali pasy a vouchery a zhruba do půl hodiny byla většina hostů zkontrolována teploměrem a ubytována ve svých pokojích. Vybavení odpovídalo hotelové třídě, ale pro někoho, kdo plánoval být většinu času venku, to bylo více než dostatečné. A co po zbytek dne?

Otázka více než zbytečná. Jelikož jsme byli na ostrově, bylo jasně, že se šlo na pláš. V mém případě to vyhrála pláž San Franco, protože jednak byla nejblíž a jednak byl po cestě obchod, kde se dalo koupit pití.

Nesmíme ale zapomínat na skutečnost, že Ischia je ráj termálních pramenů. Konec konců, je to ostrov sopečného původu a tamní obyvatelé tyto dary přírody byli schopni využít naplno. Každý hotýlek, včetně toho našeho, měl k dispozici minimálně jeden bazén s termální vodou. Proto nebylo nic lepšího než po návratu od osvěžujícího moře navštívit ještě tento bazén, který ulevil svalům?

Slečna delegátka nás v podvečer před večeří ještě vzala na procházku po městě, kde jsme viděli přístav a další zajímavá místa, o kterých ještě budu psát a několikrát se zmiňovat. Museli jsme být ale dochvilní, neboť od 20:00 byla naše první večeře, na kterou jsme byli všichni zvědaví…a právem.

Jelikož tuta cesta byla mým prvním seznámením s Itálii, tak jsem málo tušila, jak důležitá je pro Italy večeře. O to míň, že každá večeře bude mít 4 chody. Po druhém předkrmu jsem už věděla, proč zde to jídlo tak dlouho trvá. I my jsme poctivě jedli zhruba hodinu. Bylo to namáhavější než běžet maraton. Po 24hodinové cestě však bylo čerstvé jídlo více než skvělé. Poté už zbývalo udělat poslední věc. Lehnout si do postele a usnout.