Cesta tam a zase zpátky, aneb výjezd vlakem do Slovinska část 1. - cesta tam

Jako miliony Čechů, i já ráda cestuju. Následující dobrodružství pro mě ovšem byla úplně nová zkušenost, neboť jsem poprvé v životě vyrazila vlakem do zahraničí. Jste zvědaví, jak to probíhalo? Tak čtěte dál ;)

Plán výletu byl jednoduchý: přijet do Slovinska vlakem, užít si tam pár hezkých dní a pak jet zase zpět. Začátek cesty nastal v úterý ve 20:12, kdy jsem nastoupila do prvního rychlíku Českých drah z Plzně do Prahy. Už tady se vyskytl drobný problém, neboť vlak jel odklonem, který nás stál zpoždění minimálně 10 min. Do Prahy jsem přijela tedy cca ve 21:49. Tak a teď mě čekaly dvě hodiny čekání. Proč? Protože můj následující spoj, rychlík Praha - Vídeň, vyjížděl ve 23:58. Znala jsem číslo vlaku, tak mě trochu zarazilo, když se u něj objevila cílová stanice Budapešť. Vyrušila jsem tedy starší paní na informacích, abych se ujistila, že nasednu do správného vlaku. Po potvrzení pravosti spoje jsem si koupika křížovky a začala čekat, až se objeví nástupiště.





Po hodině a půl čekání se ukázalo nástupiště číslo 4. Tak jsem neváhala a vydala se na nástupiště, kde čekání pokračovalo. A když člověk čeká, tak se občas otočí na  jednu stranu, na druhou a pak i za sebe. No jo, ale co když za sebou vidí vlak, který má na sobě napsáno číslo vašeho spoje a je na úplně jiném peronu? Upřímně, než jsem stihla reagovat, tak ten vlak odjel. To bylo poprvé a naposledy, co jsem si myslela, že jsem upřímně někde a že můžu rovnou vrátit. Naštěstí se potom ukázalo, že na vedlejší koleji vlak jen připravovali a potom přešíbovali na naše nástupiště.

Druhá chybka v matrixu nastala ve chvíli nástupu přímo do vlaku. Věděla jsem, že mám rezervaci v posledním vagonu a znala jsem, že během dne odjíždí rychlík směr Brno určitým směrem. No jo, ale noční rychlíky jedou na druhou stranu a pak se motají Prahou. Takže jsem podstatě od lokomotivy přeletěla celý peron až k poslednímu vagonu. Ale povedlo se. Na vagonu byla cedule s cílovou stanicí Wien Hbf. a našla si své kupé a své místečko. Měla jsem štěstí. V kupé byly pouze dvě další dámy, které vystupovaly v Brně. Tak jsme se porovnaly tak, abychom všechny měly natažené nohy a co největší pohodlí. Vyjeli jsme na čas. Cesta ovšem byla dlouhá a ty dvě ženské mi nakukaly, že máme 45 min. zpoždění. Tak jsem začala být zvědavá, jak to dopadne.

Vlak ale vyrazil dál a já jsem mezitím využila skutečnosti, že mám kupé jen a jen pro sebe, sundala si kufr, pořádně si lehla a začala pochrupkávat. Sice jsem se moc nevyspala, ale alespoň jsem trochu odpočívala. Další zastávka byla rychlá, nikdo nepřistoupil. Měla jsem radost a věřila, že zpoždění zmizí.

Poslední zastávka byla Břeclav, kde jsme stáli cca hodinu. Netušila jsem, že je tam přešíbovávání tří různých nočních spojů, tak jsem se tročku bála, proč to tak dlouho trvá. Pak jsme ale zase vyjeli. Tentokrát už s rakouskou mašinou a průvodčím. Nedalo mi to, tak jsem se zeptala, jak jsme na tom. Mile mi oznámil, že jedeme pünktlich, tak jsem se spokojeně vrátila do svého kupé a pozorovala východ slunce.

O hodinu později jsem se ocitla ve Vídni. Dobré bylo, že se šíbováním v Břeclavi do vlaku dostala další kamarádka, se kterou jsem pokračovala v cestě. Chvíli jsme obdivovali, jak tamní nádraží vypadá (bylo to spíš nákupní centrum, kde se omylem vyskytly koleje. Hlavák by se měl stydět).
Zašli jsme si na teplý nápoj a vyčkaly na posledního člena výpravy. Konečně spolu. Po přivítání jsme začali sledovat veliké tabule, kde jsme bez problémů našli náš další vlak.  Vyšli jsme na nástupiště a viděli, jak náš vláček zrovna přijíždí. Přímo před nosem se objevil náš vagón, kde jsme měli opět rezervace (no jo, jistota je jistota).

Byly to otevřené vagóny, které byly oproti našim vlakům ve skvělém stavu. Sedačky byly široké a pohodlné. Dokonce bylo i dost místa na nohy. Hlásání u jednotlivých stanic bylo v němčině i angličtině a vysílaly ho přímo průvodčí. Brzy jsme byli v Alpách a pak na hranicích se Slovinskem. To byla zase doba střídání mašin a průvodčích.

Za hranicemi vlak zpomalil svou rychlost, vysílání bylo jen ve Slovinštině celkově se úplně změnila atmosféra. Postupovali jsme, ale plynuje dál. Za Mariborem nastal čas se připravit na výstup, protože právě druhá zastávka za tímto městem byla naše cílová destinace.

Cejle. Konečně jsme dojeli. V mém případě jsem po 14 hodinách konečně nebyla ve vlaku či nečekala na přestup na nádraží. Hurá.

0 komentářů: