Poslední stopa

Po dlouhé době mě napadlo, že sem zase něco napíšu. Jenom jsem nevěděla co. Pak jsme ale ve škole začali probírat vyprávění. Tak jsem napsala příběh o australským stopaři jménem Maui Desertstone. Snad se vám bude líbit. Pokud ne, je to jenom váš problém, za který já nemůžu.

Už se stmívá. Ani nevím, kdy na mě naposledy padla taková únava. Víčka jsou těžká. Cítím chlad. Jen jedno místo mě pálí. Jen jediná část těla, kterou mi barví krvavá skvrna. Před očima mi ubíhá celý můj život a v duchu si říkám, že kdyby nebylo toho osudného dne, kdy ke mně přišel Joe, nic z toho by se nestalo. Vše ale bylo jinak.

Mé poslední dobrodružství začalo jednoho slunečného dne, kdy k mému obydlí přijel cizinec, který hledal stopaře. Byl to jeden z lovců odměn. Evidentně o mně slyšel a chtěl někoho, kdo se vyzná ve své práci a místním terénu. Ten cizinec sesedl z koně, pomalými kroky přišel ke mně a pravil:

„Neznáte náhodou Mauiho Desertstona, místního stopaře?“

Pomalu jsem zvedl hlavu, odstrčil klobouk z čela a odpověděl: „Možná jo, možná ne. Mě by le zajímalo, kdo ho hledá.“

„Jsem lovec odměn Joe Stetson.“ řekl muž poněkud hrdým způsobem.

Hned jsem si z něj udělal legraci: „To myslíte jako ten cowboyjskej klobouk? Ha ha ha. Nechci bejt nezdvořák, ale ten už existoval, když Vy jste ráčel bejt ještě na houbách.“

„Tak hele, Maui, tvůj smysl pro humor je známý široko daleko. Takže, teď mi pomůžeš najít jednoho bídáka, kterej si zasluhuje soud a následovně oprátku, nebo“, vytáhl zbraň, „tě tady pohřbím do mělkýho hrobu. Pak se z živý legendy se stane mrtvola.“

„Tak dobrá, ale tu odměnu si rozdělíme fifty fifty,“ odvětil jsem nakonec s úsměvem na tváři. Než jsem ale stihl říci něco dalšího, seděl v sedle svého bílého koně a volal na mě: „Vem si svoje saky paky! Vyjíždíme a to hned!

Tak jsme opustili mou skrýš poblíž Weipu. Třetí den jsme dorazili do Charleville, kde naposledy řádila moje kořist, kterou jsem měl vystopovat.

„Tak, Kloboučníku, dneska už nemá cenu pokračovat. Proto ti můžu doporučit, abys odsedlal Jollyho Jumpera a dal mu něco k snědku.“ Tím jsem mu dal dostatečně najevo, že už nikam nejedu.

Jen jsem si lehl a nechal mládež, ať se postará o zbytek. Joe odstrojil koně, dal jim žrádlo, rozdělal oheň a uvařil fazole a kafe. Poté ani nedal dobrou noc, schoulil se do klubíčka a usnul. Takže jsem měl první hlídku, která proběhla klidně. Jenom jsem svým nožem zabil pár hadů a tiše si řekl: „To bude dobrá snídaně.“ Po půlnoci jsem mladíka probudil, dal mu hrnek kofeinového nápoje a usnul.

„Pif! Paf! Prásk!Ratatatata!!“

„Sakra! Co se to tu děje?“Tyto slova jsem vypustil z úst ještě v polospánku.

„Nesakruj a vstávej! Ten vrah je tady! Nejspíš jsem ho škrábnul, ale vzal do zaječích!“ vylíčil mi Joe jediným nádechem celou scénu.

„Tak dost!“ zařval jsem. „Přestaň jančit jako malej kluk a poslouchej mě. Já ti ho vystopuju, ale pamatuj na jednu věc.“

„A jakou?“vykřikl dychtivě Joe. Já odpověděl: „Takovou, a nepřerušuj mě, že zraněný zvíře je mnohem nebezpečnější než zdravý. Totéž platí také o lidech.“

„ Tak dobrá! Ale teď pojď najít tu bestyji!“

Nemělo cenu se s ním dál vybavovat. Postavil jsem se, dopil studenou kávu a začal se stopováním. Najednou se stopy stávaly hlubšími. Ten muž byl postřelen do nohy. Po pár dalších krocích si zul dokonce botu. Jeho stopa vypadala jako přesný obtisk nohy. Dokonce tam byly vidět i prsty.

To už se mi nelíbilo. Bylo ticho. Vítr si pohrával s chomáčem suché trávy. Slunce svítilo do obličeje. Vysoko poletovali draví ptáci. „ Něco není v pořádku. Někdo tu není!“ řekl jsem. Joe tu chyběl. Stalo se mu snad něco? Dostal ho vrah, po kterém šel? Najednou jsem slyšel: „Prrááássk.“ Byl to zvuk střelby, který byl dlouhý s náhlým zakončením

Najednou ležím na zemi. Mám v boku olovo. Už nic neslyším. Poslední, čeho jsem si všiml, bylo, jak se můj vrah pomalu skácel na kolena a poté padl k zemi. Nad ním stál na kopci Joe s pistolí v ruce.

Tak jsem si uvědomil, že už je opravdu konec. Z Joa, který se doposud choval jako dítě, se stal opravdový muž. Nakonec měl víc rozumu než já. Chyběla mi základní věc, opatrnost. Tak jsem udělal poslední stopu ve svém životě. Teď už zavírám obě víčka, která jsou opravdu těžká, a před chvílí jsem vydechl naposledy. Tento výdech si nejlíp pamatuje Joe, který ke mně v té chvíli doběhl a vyděl zduřený písek.