Veselé Vánoce

Tak tu zase po roce máme zase Vánoce... No, kdo by tuhle hlášku neslyšel? Řekla bych, že je to nejvlezlejší věta na celém světě. Ale co bych to byla za člověka, kdybych to na svém blogu neměla. Ovšem, existují i lepší způsoby jak někomu oznámit, že jsou Vánoce a pokud jste alespoň trochu kreativní, tak vám zcela jistě dojde, že mám na mysli BÁSNIČKU.

Ale vzhledem k tomu, že většina z nás skoro celý rok nějakým způsobem maká (a je jedno jestli v práci nebo ve škole), tak nakonec není ani čas vymyslet něco hezkého.

Nakonec všichni navštívíme nějakou internetovou stránku a něco najdete. Pak se to přepíše třeba do mobilu a hned je z toho nějaký nový hit. Ale vzhledem k tomu, že jsou Vánoce vám to všichni odpustí.

Teď budu pokračovat, tak čtěte pořádně. Víckrát to totiž nebudu opisovat:

Azurové pobřeží

Každá osoba, kterou znám, si ráda vyjede za sluníčkem do nějakých teplých oblastí kolem Středozemního moře. To jim nemám za zlé. Ovšem nemám ráda, když říkají:


"Heč, já pojedu do Egypta, ale vy ne." Po výletě z nich však vypadne něco ve stylu: "No, jela jsem se podívat na pyramidy, ale nedávala jsem pozor, co piju a nakonec jsem zbytek dovolený proseděla na záchodě."


 Opravdu, tihle lidé by si napřed měli o vybrané destinaci něco zjistit, aby nedopadli jako moji přátelé, kteří měli na krku "faraonovu pomstu".

Proto jsem se rozhodla, že napíšu článek o jedné zemi, kterou všichni znají jako zemi módy, vína, sýra a drahých parfémů - Francii. Nebudu ovšem vyprávět o území kolem Paříže, ale o jihu tohoto malebného státu.

 

Monako


Monako je,stejně jako Vatikán, stát ve státě… Tak takhle by asi začínal každý z průvodců. Jo, je to pravda. Stejně jako to, že tam mají střídání stráží a tak dále. Co se o něm moc neví, je to, že tomuto státu chybí půda, kde by lidé mohli stavět domy. Proto tam staví x-patrový budovy, které mají zahradu na střeše. Takže je tam normální mít palmu vedle hromosvodu.

Ahoj lidi,

jelikož už počasí u nás není moc dobré, odjíždím za sluníčkem.

Koneckonců, jak tak koukám na ten obrázek, jsem dospěla k jednomu závěru: I antropomorfní personifikace, jako Smrť, si dokáže užívat volna a hezkého počasí. Tak proč se k němu nepřidat.

Takže, hezký zbytek prázdnin!

Pacipunktura

Potřebujete:

1 kočkovitou šelmu - pokud možno malého nebo středního vzrůstu (tygr se moc nehodí)

Postup:

1.získejte důvěru svého čtyřnohého miláčka

2.Pořádně ho rozmazlete (aby se rád mazlil)

V příštím díle bude

Ahoj lidi,

je mi líto, že jsem dlouho nic nenapsala.
Tímto čestně slibuje, že až budou prázdniny, objeví se zde nejméně jeden nový článek.
Zatím se můžete těšit na článek zvaný:

"PACIPUKNTURA"

Poslední stopa

Po dlouhé době mě napadlo, že sem zase něco napíšu. Jenom jsem nevěděla co. Pak jsme ale ve škole začali probírat vyprávění. Tak jsem napsala příběh o australským stopaři jménem Maui Desertstone. Snad se vám bude líbit. Pokud ne, je to jenom váš problém, za který já nemůžu.

Už se stmívá. Ani nevím, kdy na mě naposledy padla taková únava. Víčka jsou těžká. Cítím chlad. Jen jedno místo mě pálí. Jen jediná část těla, kterou mi barví krvavá skvrna. Před očima mi ubíhá celý můj život a v duchu si říkám, že kdyby nebylo toho osudného dne, kdy ke mně přišel Joe, nic z toho by se nestalo. Vše ale bylo jinak.

Mé poslední dobrodružství začalo jednoho slunečného dne, kdy k mému obydlí přijel cizinec, který hledal stopaře. Byl to jeden z lovců odměn. Evidentně o mně slyšel a chtěl někoho, kdo se vyzná ve své práci a místním terénu. Ten cizinec sesedl z koně, pomalými kroky přišel ke mně a pravil:

„Neznáte náhodou Mauiho Desertstona, místního stopaře?“